Zpět

29.5.2018 - Ostravský týdeník

29.5.2018 - Ostravský týdeník

Nejsem hráč, který udělá jednu show a hotovo

JAN RAFAJ, šéf společnosti Residomo a viceprezident Svazu průmyslu a dopravy, říká:

Po šestnácti letech v ArcelorMittalu Ostrava (AMO), kde působil jako personální ředitel, změnil Jan Rafaj na podzim loňského roku dres. Stal se generálním ředitelem společnosti Residomo, u které bydlí na sto tisíc lidí. „Potřeboval jsem změnu, těch nabídek bylo více, ale vybral jsem si Residomo – je to pro mě mimořádně zajímavá výzva. Navíc jsem rád, že jsem mohl pracovně zůstat v tomto regionu, který mám rád, a kde se všechny věci řeší rovnou, protože nikdo nemá čas o všem dokola diskutovat na několika kávách jako v Praze,“ komentuje svůj „přestup“ Jan Rafaj.
V rozhovoru pro Ostravský týdeník přináší svůj pohled nejen na téma bydlení, ale i na aktuální otázku prodeje kunčické huti, stejně jako na celkovou situaci kolem průmyslu v kraji.

* Začněme nejprve otázkou na vaše bývalé působiště. Jak vnímáte ohlášený prodej ArcelorMittalu Ostrava? Co to bude znamenat pro jeho zaměstnance, pro celý region?

Chápu, že to způsobuje velkou nervozitu v tomto regionu, protože lidé zároveň vnímají i to, co se děje kolem OKD nebo Vítkovic. Ale na druhé straně je třeba říct, že situace kolem AMO je způsobena něčím jiným než problémy dané společnosti – firma je v dobré kondici, ale majitel se ji rozhodl prodat. Takových transakcí probíhá mnoho a většinou se o nich takto vůbec nemluví. Přijde mi úsměvné, že někteří si v minulosti na současné vlastníky stěžovali, a teď, když mají odejít, tak brečí a přejí si, aby tady zůstali.

* Takže ty obavy některých zaměstnanců považujete za zbytečné?

Já jsem životní optimista a vidím tady spíš příležitost pro tento region. Věřím, že ostravskou huť koupí někdo, pro koho ta firma bude mít ještě strategičtější význam, než měla pro ArcelorMittal, pro nějž byla jednou ze šedesáti jednotek. Mně zkrátka na tom prodeji nepřijde nic divného, i když i já bedlivě vnímám, kdo AMO koupí a jak s ním bude dále nakládat.

* Premiér Babiš při své nedávné návštěvě kraje vyzval Třinecké železárny, aby AMO koupily. Vidíte to reálně?

Rozhodnutí Evropské komise jasně říká, že ten tendr musí být otevřený všem, takže nabídku může podat kdokoliv. Ale na druhé straně se očekávají takové nabídky, které zajistí dlouhodobé fungování společnosti. Třinecké železárny nepochybně splňují tyto požadavky, takže když budou mít zájem, tak se té soutěže mohou zúčastnit. Za mě je důležité, aby se objevil takový kupec, který má přístup k základním zdrojům, tedy k rudě a k uhlí. Tím, že nám tady teď lavíruje vstup uhlí, tak i ten nový majitel by se s tím měl vypořádat.

* Kdyby to nebyly Třinecké železárny, může se podle vás najít jiný zájemce v tuzemsku, nebo půjde o zahraniční společnost?

Dneska není relevantní trh oceli Česká republika, ale celá Evropská unie. A napříč EU je dost společností, které by se tohoto tendru mohly účastnit. Stejně tak ale můžou projevit zájem subjekty mimo EU, pro které taková investice může mít smysl. Takže čekám globální nabídky, mezi kterými může být i omezené množství lokálních zájemců od nás.

* Dá se odhadnout cena za ostravský ArcelorMittal?

Všechno má svou tržní hodnotu a investoři to umí dobře spočítat. Tady nelze říct nějakou cenu, ale ti zájemci si udělají podrobnou analýzu a z té se bude vycházet. Každopádně Evropská komise říká, že do otevřeného tendru se může přihlásit kdokoliv a ArcelorMittal pak z nabídek vybere jednoho nebo více zájemců, kteří budou splňovat podmínky. Ten výběr předloží komisi, která musí ověřit, že kupující má střednědobý i dlouhodobý plán na fungování této společnosti.

* Vy sám jste opustil vysokou manažerskou funkci v AMO na konci loňského roku po šestnácti letech působení v této firmě. Co vás k tomu vedlo a nebyly v tom už obavy z dalšího osudu této společnosti?

Jednoznačně chci říct, že jsem z huti neodcházel kvůli tomu, že bych věděl, že budeme nabídnuti k prodeji jako kompenzační balíček. To přišlo daleko daleko později, až po mém odchodu. Někdy uděláte nějaké strategické rozhodnutí a jde vám štěstí trochu na ruku. Víc bych se k tomu nechtěl vyjadřovat, nechme kolem toho trochu tajemna...

* Nadále jste viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy – jaký je váš pohled na celkový vývoj průmyslu v kraji?

Byť jsem místní patriot a všude mluvím velice pozitivně o tomto kraji, tak jsem skutečně přesvědčen, že transformace tohoto kraje proběhla velice úspěšně. Máme tady sto padesát středně velkých a velkých investorů, kteří absorbovali technicky zdatné lidi a vytvořili silný a dobře rozložený průmysl zaměřený nejen na automobily, ale i na další strojírenské věci, chemii či na výzkumné klastry. Těší mě, že tady firmy jako Hewlett Packard nebo Brose přesouvají svá výzkumná pracoviště, jen se málo oceňuje, že tady dokážeme přitahovat „mozky“.

* Ne všude ten příliv chytrých lidí zaznamenávají. Jsou stále okresy v našem regionu, odkud šikovní lidé raději odcházejí za prací jinam...

Ano, z pohledu kraje nám tady zůstala dvě problémová místa. To je Karvinsko, kterému podle mě celá republika dluží strašně moc. Karviná desítky let svítila a topila státu a dnes se stát tváří, že si to má Karviná vyřešit sama. Podle mě je stát zodpovědný za to, aby se tam vytvořil nový zajímavý pracovní příběh a lidé se tam opět stěhovali, protože ten potenciál velké průmyslové zóny tam je. Tím druhým problémovým místem je Bruntálsko a Krnovsko, ale tam je to spíš o nedostatečné infrastruktuře. Jinak je ale náš kraj podle mě úspěšný a má našlápnuto se dál rozvíjet.

* Co by tedy k tomu rozvoji, dalšímu nakopnutí, tento region ještě potřeboval?

Já bych udělal dvě věci. Za prvé bych rád viděl v karvinské zóně Barbora velkou investici, která by byla napojena na aktivity Moravskoslezského inovačního centra a těch výzkumů, které tam jsou. Takže by v té zóně byly firmy nabízející mzdy 35 tisíc korun a více. A za druhé, i když to bude znít jako klišé, o kterém se pořád mluví – v Ostravě musí být nějaký celostátní úřad, za kterým budou muset lidi jezdit. Praha má takových úřadů plno, v Brně jsou taky, tak proč ne aspoň jeden i v Ostravě?

* Jaký například máte na mysli?

Třeba Finanční ředitelství, Generální ředitelství Úřadu práce nebo třeba Českou správu sociálního zabezpečení, která tady stejně řeší nejvíce věcí a dávek, tak se tu může rovnou přestěhovat. Stávající vedení kraje má blízko k premiérovi, tak by takovou věc mohlo zkusit prosadit. Nevidím v tom problém, vlakem jsou tady lidé rychle, je tady spousta volnočasových možností, které by při návštěvě kraje mohli využít. A i ti úřednici by se tady hledali snadno, protože za platy, za které už v Praze pracovat nechtějí, by tady těch zájemců bylo dost.

* Už půl roku šéfujete společnosti Residomo, které patří rozsáhlý bytový fond. Nastoupil jste tam s heslem, že chcete spravit pověst celé této firmy. Daří se to?

V Mittalu nám trvalo deset let, než se nám podařilo obrátit pohled na tu firmu. Já nejsem hráč, který udělá jednu show, s níž všechny ohromí, a bude vymalováno. Sazím na dlouhodobější proces. Za půl roku jsme už udělali dost věcí, ale hodně nás toho ještě čeká. Připravujeme zajímavé strategické projekty, které už za měsíc představíme našim akcionářům a pak i veřejnosti. Intenzivně teď analyzujeme i veškeré připomínky nájemníků, abychom lépe vycházeli vstříc jejich potřebám.

* Co si pod tím „vycházením vstříc potřebám nájemníků“ máme představit?

My jsme si dali nové heslo Bezstarostný život. To znamená, že náš nájemník by měl mít méně starostí než ten, kdo má vlastní byt či dům. Zkrátka chceme, aby si náš nájemník řekl: „Kurňa, tady se mi dobře bydlí!“, protože se nemusí starat o věci spojené s údržbou bydlení a protože mu dokážeme pomoci i v dalších věcech.

* Co vám ještě z těch analýz nájemníků vyplynulo? V čem jsou specifičtí?

Mě zaujalo, že nám ta firma, která nám analýzu dělá, rozdělila nájemníky do několika typů v různých životních situacích. Jsou tam lidé, kteří jen krátkodobě řeší svou situaci s bydlením, jiní jsou třeba v závažné zdravotní situaci, jiní preferují dobrodružný život a každý víkend tráví někde mimo domov. Všem těm lidem jako velký partner můžeme pomoci – ať už jsou to ty zdravotní problémy nebo cestovatelské zájmy. Můžeme je někam lépe nasměřovat, získat pro ně slevy, speciální nabídky apod.

* A co typ nájemníka, který stále čeká, až mu byt prodáte, jak to kdysi slíbil Zdeněk Bakala?

Moje manželka bydlela v bývalém bytě OKD přes třicet let, narodila se tam. Taky by ho asi za těch tehdy zmiňovaných výhodných podmínek chtěla koupit, ale pochopila, že to není reálné. Chápu, že to někteří lidé cítí jako křivdu, ale ani z těch našich nových průzkumů nevyplynulo, že by tady byla stále nějaká větší skupina lidí, která by očekávala, že by se jim byty měly za zvýhodněnou cenu prodat. Nehledě na to, že když jsme v minulosti zkoušeli nájemníkům přece jen některé domy k prodeji nabídnout, tak tam byl jen poloviční zájem.

* Co byste přesto vzkázal těm nájemníkům, kteří na prodej pořád čekají?

Já určitě nejsem schopen napravit něco, co v minulosti očekávali jinak. Privatizace nějak proběhla, já ale zastupuji současné vlastníky, kteří tento bytový fond koupili už za reálnou tržní hodnotu. Nemáme zájem byty rozprodávat, budu se ale snažit hledat formy, abychom pro naše nájemníky přinášeli výhody a benefity, starali se o ně tak, jak už jsem naznačil. Musíme jim přinést systém výhod, který si nemůžou dovolit malí pronajímatelé. To je cesta, kterou půjdeme.

* Bylo pro vás obtížnější jako pro personálního šéfa AMO starat se o tisíce zaměstnanců kunčické huti, nebo je složitější řešit nejrůznější stížnosti nájemníků?

Tam jsem byl personální ředitel, takže když byl problém, tak mě šéf poslal ho vyřešit. Tady si můžu já dovolit poslat někoho, aby vyřešil problém nájemníka. (smích) Ale je pravda, že se ty věci ke mně dostávají a osobní příběhy se mě dotýkají. Než jsem šel na tento rozhovor, tak jsem třeba četl pětistránkový rukou psaný dopis od jedné paní, která u nás bydlí. Už v Mittalu jsem se ale naučil, že musíme především vždy vyřešit technickou stránku problému, neřešit současně i psychologickou stránku věci. To se snažím zavádět i tady v Residomu – abychom to oddělili a nájemníkovi vyřešili nejprve technický problém, a ty emoce mu pak napomohli taky řešit, ale odděleně.

* Pojďme ještě k vám osobně – huť, byty, průmysl – to je hodně pracovního vytížení. Co na to říká rodina?

Záleží na úhlu pohledu. Já doma říkám – podívej, jsou manažeři nebo politici, kteří jsou doma daleko míň. Držím ale pravidlo, které jsem vyčetl z jedné knihy, a to říká, že když si chce člověk udržet hezké vztahy, tak by měl minimálně čtyřikrát týdně večeřet doma společně s rodinou. Plus se snažím, abychom měli víkendy nenarušené prací a trávili je se ženou i s našimi malými kluky intenzivně. Ale samozřejmě mi i ty děti jednou vystaví účet, tak jsem zvědavý jaký.

* Máte čas i na nějaké své koníčky?

Ty jsem musel omezit, abych stíhal ten čas s rodinou. Měl jsem kapelu, ta je teď utlumená. Rád jezdím na kole, tak jsem si pořídil elektrokolo abych stihl vyjet na Lysou a zpátky, zatímco kluci po obědě spí. Jsem teď prostě ve fázi, kdy raději tu trochu volného času věnuju rodině než sám sobě.

VIZITKA JANA RAFAJE 

Jan Rafaj (41) je absolventem právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, později získal titul MBA. V roce 2002 nastoupil do ArcelorMittal Ostrava, nejdříve na pozici vedoucího právního oddělení tehdejší dceřiné společnosti Válcovny plechu. Později zastával funkci ředitele pro personalistiku a vnější vztahy. Místopředsedou představenstva ArcelorMittal Ostrava se stal v roce 2008.  Je 1. viceprezidentem Svazu průmyslu České republiky.  Od listopadu 2017 řídí z pozice generálního ředitele společnost Residomo.  Je ženatý, má syny Jana a Davida.  K jeho koníčkům patří horská kola, turistika, četba a hudba, které se věnuje aktivně s kapelou Ezyway. Je autorem textu ústřední písně k filmu Bony a klid II.

Všechny články